Foto a Video: Rádcovský kurz ANALOG I

***ANALOG***  – RÁDCOVSKÝ KURZ

První část březnového kurzu pro budoucí rádce nesoucí hrdý název Analog se konala
o víkendu 11.–13. 3. 2016. Na místo setkání, což byla Slivice u Příbrami, se trousili mladí pathfindeři po vlastní ose mezi osmnáctou a devatenáctou hodinou večerní. Všichni přijeli relativně včas a každý příchozí byl nucen u vchodu do fary, která byla na pár dní naším domovem, vydat svůj mobilní telefon a uložit ho do krabice. Skoro každý vyslovil nahlas vroucné přání brzkého shledání se svým plastovým miláčkem. Z obrovské mísy, která byla plná malinkých červených a bílých fazolek, si jich každý nabral sto do umně ušitého váčku poskytnutého zabavovačem mobilů. Vedoucí byli přesvědčeni, že brzy projevíme abstinenční příznaky, a tak máme možnost jednu fazolku z váčku vyměnit za jednu minutu s naším kouzelným stromečkem. Po ubytování v horních pokojích, které nám, dívkám, gentlemansky přenechali chlapci, zatímco sami trávili noc na zemi v přízemí, jsme se všichni odebrali do místnosti vedle vchodu a zaujali svá místa v kruhu židlí. Nebyl by to správný začátek, nebýt klasické seznamovací hry. Každý v kruhu musel říct své jméno s přídavným jménem, začínající na stejné písmeno jako jeho jméno. Dalším úskalím hry bylo zapamatovat si jména a přídavná jména lidí, kteří se představili před ním. Jeden by neřekl, že se jména díky této hře budou opravdu pamatovat lépe. Třeba Jasná Johanka, Kamarádský Kuba, Moudrý Marek nebo Mazlivý Matouš se pamatuje líp než jen Johanka, Kuba, Marek a Matouš. Alespoň mně. Ve vstupním dotazníku musel každý vyplnit oblíbené zvíře, barvu, činnost a jídlo. Obrázky se pak náhodně rozdaly a naším úkolem bylo do konce kurzu  najít člověka, jehož oblíbenci byli zobrazeni na papíru v podobě roztomilých obrázků. Po pár tradičních písničkách, bez kterých by akce Pathfinderu nebyla akce Pathfinderu, vedoucí konečně objasnili otázku, která nás všechny zajímala ze všeho  nejvíc: Proč se náš rádcák jmenuje Analog? Všichni jsme si jako malí hráli se stavebnicí, stavěli třeba domeček, a ta stavebnice je analogem skutečného domu, který jsme my, děti, ze stavebnice jenom stavěly. A z toho plyne závěr, že my všichni jsme takovým analogem Boha… Bůh nás stvořil, abychom byli jeho domečkem, ne skutečným domem, ale prostě jen analogem. Všichni, bez výjimky vedoucích, byli nuceni vyklopit své nejniternější obavy a očekávání z kurzu. Pár lidí se obávalo cesty, která už byla naštěstí za námi, zapomenutí doma důležité věci nebo zaspání budíčku. Naproti tomu všichni toužebně očekávali nová přátelství, nově nabyté vědomosti a hlavně nezapomenutelné zážitky. Když se všichni vyjádřili, organizátoři akce nám přednesli svůj nápad večerního rituálu. V místnosti židlí se zhaslo světlo, každý si vzal kámen, u zapálené svatyně odevzdal kámen do košíku a nahlas vyjádřil svoje ocenění osobě, která za celý den provedla něco, co by bylo hodno poděkování. Lidé děkovali mamince za odvoz, kamarádce za doprovod na cestě, nebo třeba sestře za pomoc s balením batohu na akci. Po modlitbě všichni bez reptání a zbytečných protestů zalehli a nechali se unášet do říše snů s nadějí na nové, rádcovské dobrodružství, které se po nich natahovalo jako dravec po bezbranné kořisti.

Jelikož jsme ten víkend ke vší smůle nevlastnili mobily, a tudíž neměli žádný pojem o čase, obávám se, že nemohu říct, kdy jsme byli vzbuzeni a brutálně vyvlečeni do jarního, leč děsivě mrazivého rána na drsnou rozcvičku, která obsahovala slalom mezi zákeřnými keříkovými stromy, sprint do prudkého kopce a zdolání zrezlého sudu. Po pár dřepech s výskokem jsme absolvovali několik cviků na protažení ztuhlých svalů. Po posledním výpadu jsme se radostně běželi zahřát a připravit se na snídani. Vánočkou a marmeládou, houstičkami a máslem, nebo dokonce karobovými buchtičkami nikdo nepohrdl, a tak byla snídaně v mžiku pryč. Po desetiminutové pauze, kterou někdo strávil mytím nádobí, klábosením nebo sezením na okně a po sobotních písničkách hraných improvizovanou, ale talentovanou kapelou, jsme přešli k rozdělení do čtyř skupinek. Řekla bych, že byly rozdělené dobře a vyrovnaně, alespoň si nikdo nijak nestěžoval. Skupinky se sesedly ke stolům a každá se zabrala do prvního úkolu, kterým bylo vytvořit společný obrázek toho, co mají rádi na Pathfinderu nebo minutu a půl čtyřikrát mluvit na téma, co pro mě znamená Pathfinder. Všichni
se s radostí zapojili a řekla bych, že každý byl díky příjemné atmosféře každou minutou otevřenější
a sdílnější. Pod vlajku Pathfinderu byla pověšena nit, na kterou jsme mohli věšet podle nálady kolíček. Vlevo nálada hodna zoufalého skoku z mostu za účelem sebevraždy. Vpravo ta nejšťastnější nálada. Nešlo si nevšimnout, že kolíčky byly téměř po celou dobu spíš vpravo než vlevo. Naším prvním studijním tématem byla osobnost. Vyfasovali jsme miloučké kroužkové sešity s pevnými deskami, nesměla chybět ani nálepka pathfinderovského trojúhelníku. Tušili jste, z čeho je tvořená osobnost, co je to stimulace, anebo co je na vrcholu Maslowy pyramidu potřeb? Kvízy mají rádi všichni, a tak jsme si každý sám vyplnili kvízek, jaká je naše osobnost. Označovali jsme, jak nám sedí kdejaká situace, označili odpovědi, spočítali body a zjistili výsledek. Mohli jsme být například Mnohostranný člověk, Ten, co jde hned na věc, Tichá voda, nebo třeba Rebel. V druhé polovině dopoledne, po pauzičce, jsme sepsali pravidla, kterými se chceme a budeme po zbytek našeho soužití řídit. Sbor vedení vybral ty nejlepší. Vzpomínám si na zákaz sprostých slov, opouštění areálu, neposlouchání vedoucích, chození pozdě na jídlo, nakukování chlapců do dívčích ložnic, nebo třeba ignorování večerky. Všichni jsme pravidla samozřejmě pečlivě dodržovali. Geniálnímu kuchaři se povedl skvělý oběd v podobě tofu guláše. Všichni jsme si moc pochutnali a po poledním klidu jsme se zabývali kvízem, jaký bychom byli typ rádce, jestli stmelovač nebo snad inovátor. Pak byly na řadě vztahy
ve skupině, kdo je například vůdce, tedy alfa, řadový člen, gama, nebo omega, což je „hromosvod“. Ve čtvrté části programu jsme dostali GPS souřadnice a s přemírou nahromaděné energie běželi ven. Nakonec všechny skupinky ukořistily svůj úlovek. Heslo, od kterého se odvíjelo skupinkové plánování jednodenní akce. Třeba skupinka číslo čtyři (my) jsme měli slogan: Být prospěšný svému okolí. Vymysleli jsme program s čtrnáctikilometrovou procházkou, návštěvou zahradnictví Modrý list, a tím hlavním nebylo nic menšího, než zasazení aleje ve fiktivní vesničce Slivovice. Kdybychom vysázeli alej, podpořili bychom životní prostředí, ulehčili práci zahradnictví a zlepšili den lidem, kteří běžně chodí kolem míst, která byla až doposud bez jediného stromu. Možná náš výlet nebyl úplně reálný, ale rozhodně byla zábava ho vymýšlet. Poslední aktivitkou před večeří bylo vymyslet hru. Naše skupinka měla to štěstí a vylosovala si noční hru. Možná se zdá jednoduché vymyslet hru. Ale není to až tak jednoduché. Nakonec se všem skupinkám povedlo předvést fajn a tvořivé hry a všichni byli s úspěchem spokojeni. Po studené večeři s paprikami, pečivem, máslem, chlebem a sýrem jsme znovu absolvovali rituál. Oceňování lidí se mírně změnilo. Tentokrát se oceňovali účastníci kurzu a bylo dojemné, když všichni oceňovali lidi ve skupinkách za skvělou spolupráci nebo kamarády
za skvěle strávené chvíle v rádcovském kruhu. Naivně jsme si všichni mysleli, že po rituálu půjdeme každý do svého spacáku. Ale to by nebylo ono, kdyby se vedoucí nevytasili s knížkou, ve které chyběly verše z Bible. Pro začátek jsme dostali papírek se soustavou jedniček a nul a naším úkolem bylo převést je do morseovky. Nutno říct, že do tohohle okamžiku se naší skupince docela dařilo, ale teď jsme opravdu nezabodovali… Všichni už byli dávno pryč, když jsme konečně zjistili, kam máme jít. Cestou na Kozí vrch jsme se ztratili a kvůli špatnému pochopení měřítka jsme si zašli o hezký kus cesty. Naštěstí nám včas došlo, že něco není v pořádku. Ve zdraví jsme se vrátili na cestu a došli
na určené místo. Ono místo byla podzemní místnost, do které se muselo sešplhat, všichni jsme
si pomohli a podpořili se. Dole bylo několik veršů a mrtvá srnka bez hlavy. S námi všemi to docela dost zamávalo. Zapamatovali jsme si pár veršů a vyplazili se zpátky nahoru a v pořádku dorazili domů. I když jsme byli rozházení z drsného sestupování a vylézání z díry a slizké mrtvoly srnky bez hlavy,
byl to zážitek a utvrdil nás v tom, že si můžeme věřit a spoléhat se na sebe navzájem.
Všichni pohromadě jsme si v kroužku řekli dojmy ze hry, které byly veskrze pozitivní, společně
se pomodlili a hajdy do spacáčků. Samozřejmě každý do svého.

Den nezačal nijak jinak než rozcvičkou, ale tentokrát byla klidnější, konala se vevnitř
na karimatkách. Zacvičili jsme si pár protahovacích cviků a s kručícími žaludky pádili na snídani.
Po snídani složené z několika druhů lupínků s mlékem následovalo nedělní zamyšlení. Bylo
o modlitbě, poté následovala modlitba, naštěstí ne vkleče, a pak reflexe na noční hru. Vedoucí přiznali, že jim běhal  mráz po zádech, když naše skupinka dlouho nepřicházela a že možná měli ještě více dbát na bezpečnost. Následovalo prezentování obrázků s oblíbenými věcmi, balení věcí
a psychická příprava na oběd. Oběd nemohl být lepší, nebo alespoň já jsem si na bramborách
a zeleninových vege-karbanátcích pochutnala. Překvápko byl moučník dvojího druhu, po kterém nám nemohlo být líp. Po dobalení, umytí nádobí a dalších nutných záležitostech jsme se oficiálně rozloučili. Dostali jsme zadané dva domácí úkoly, a to připravit program na schůzku a zorganizovat jednodenní akci. V kroužku jsme si ještě sdělili naše dojmy z rádcáku a všichni mluvili šťastně a vesele o zažitém dobrodružství a získání nových kamarádů. Ach ano, abych nezapomněla, po závěrečné hymně Pathfinderu, což byla definitivní tečka, jsme si rozdali mobily, po kterých se skoro všichni hladově vrhli. A tak skončil náš víkend. Víkend plný štěstí, zábavy, ale i vypjatých, těžkých chvil,
plný nových přátelství a lásek…

Po rádcovském kurzu jsme se sice každý rozešel svou cestou, ale já nikdy nezapomenu
na neopakovatelné zážitky, které jsem zažila o tomto zdánlivě obyčejném víkendu. Omlouvám
se za zbytečně zdlouhavý popis víkendu, ale chci si všechny chvíle navždy uložit do paměti a prožívat je stále znovu a znovu. Děkuju, jsem moc vděčná, že patřím do této skupiny mladých lidí.

Ambiciózní Andulka