---

 

 

 

OLD VYSOČINA ČERVENEC 2016

NEDĚLE

Čekám u vlaku a přijeli skoro všichni i s jednou novou diagnózou – zánětem žil. Pánové to berou pěšky přes Kauland a naše žďárské náměstí. My s Kuli máme dámskou jízdu autem. Ve sboru se zabydlujeme a chystáme oběd. Chlapi pořád nikde a my už máme hlad. Volám Pepínovi, abych zjistila, jestli má mobil u sebe. Dovolám se a dozvím se, že nemá, ale prý si dají ještě 2 panáky a jsou u nás. Vtípky.

Po jídle děláme okruh Zámkem, Zelenou horou a kolem rybníku Konvent až do cukrárny, kam stihneme dojít 5 min. před zavírací dobou.

Mezitím kolem nás projela Deli městskou dopravou, protože nestihla vystoupit u Zámku. Zato předtím stihla oběhnout Stolove gori (nebo gory ?)

K večeři máme stejně jako k obědu karbenátky. Máme jich tolik, že možná přebiju i Pedrovu pohanku.

Náš nocleh je na úrovni prezidentského apartmá.

PONDĚLÍ

Ráno jsme si dali všichni čaj, syrovou záležitost před jídlem, jídlo a pak většina vybalila své prášky dle svých diagnóz. Máme za sebou Mamlasa, Hamroně, Trójského koně a lom Štenici. Cestou si potřebovala Jana odskočit, tak předstírala, že v obilí fotí něco krásného. Na to Pepíno řekl, že v našem věku bychom si na schovku my ženské už neměly hrát, protože nás stejně nikdo hledat nebude. Tak jsme se urazily a plánujeme pomstu. Nejlepší by bylo zatáhnout ho do hlubokého lesa a zmizet i s mapou, aby nás musel hledat. Podle Deli bychom ale spíš zabloudily my i s mapou na rozdíl od Pepína bez mapy. Tak nevím.

U Štenice jsme krmili sebe a mravence a jdeme k Mamutovi.

Hláška na Rozštípce: „Pepa je tak focenej, až je z toho zpocenej.“

Lenoch ranč, na Deli: „Musíš vejít branou, ať víš, jestli mezi nás patříš.“

 

Cestou ke Konci světa si s Pepínem povídáme o rakvičkách a věnečkách, což jsou zákusky vhodné pro náš věk.

V Hospůdce Na Stezce jsme asi půl hodiny čekali, až se pan a paní vedoucí naučí čepovat pivo. Dočkali jsme se a po nealko Lobkowitzu jsme zdecimovaní doklopýtali do sboru.

Podle krokoměru jsme ušli 20 km a zhubli celých 27 g. Krokoměr ale určitě nezapočítal všechno to, co jsme cestou snědli – všechny karbenátky, mrkvánky a tatranky.

Úplně nejlepší z celé túry byla ovšem dámská koupel v jezírku Vápenice pod bezpečnostním dohledem Pepíka Čecha juniora neplavce.

„Pepíno, dnes máš už určitě Žďárských vrchů plné zuby, co?“ „Nemám, já už jsem si je vypláchl.“

Přibyvší diagnóza: rozedřené prsty na nohou Pepy Čecha Ruprechta seniora.

Dnešní PH (přidaná hodnota): sběr retardérů – borůvek a malin.

ÚTERÝ

Oknem pozorujeme Kuli, jak se probouzí pod širákem. Vypadá jak přešlá ranním mrazíkem řízlým ranní rosou.

Před snídaní se fotíme se všemi našimi léky, abychom obhájili náš název „Těžké diagnózy“. Farmaceutický průmysl by z nás měla radost.

Dnes jsme viděli Hejkala, Káně, Výra, Krbového mužíčka a Ruprechta s blaženým výrazem, jak se tulí k nahé dřevěné slečně. Koupali jsme se v Sykovci, obešli Medlov a pak jsem odvezla Pavla Kreuzigera k autobusu a oba Ruprechty ke kulturnímu domu na model železnice. Pak jsem se vracela pro zbytek výpravy a pro jistotu jsem už ze Skleného volala Pepínovi, kde jsou. Dozvěděla jsem se, že na Třech Studních u třech piv. Měla jsem pro  ně dobrou zprávu – tři čokolády zabalené v mokrém ručníku, aby se vedrem neroztopily. Deli měla obavy ze ztloustnutí, přestože by se dala klidně použít jako přívěšek ke klíčům. Ve sboru se holky chystají vařit krupičku, my s Pepínem svíčkovou po Pavlovi a kluci Čechovi mají svoje ho(vno)vězí ve vlastní šťávě.

Všichni jsme polomrtví únavou, jen Kuli má nedostatek pohybu, tak jde na Pilák plavat.

„Pepíno, máš nějaké jídlo na cestu?“ „Já na cestu nic nedávám, já si to dávám do batohu“.

STŘEDA

Dnes nás opouští nejvyšší šéf Pepíno, prý musí na jakousi svatbu, či co.

Pepové Čechové dnes mají pánskou jízdu, jedou do Nového Města na Moravě pro turistickou známku. Zbytek máme dámskou jízdu přes nudapláž na Dářku. Když jsem si oblékla svoje kraťasy, obdivovala Deli moji odvahu. Ona si prý kvůli žilkám něco takového nemůže dovolit. Tak jsem jí řekla, že kdybych já řešila každou žilku, tak nemůžu ani k popelnicím.

V Dářku jsem se koupaly za tak silného deště, že jsme byly celé mokré. Voda byla ale celkem teplá, protože jsem si ji ohřály svépomocí. Teď sedím v Radostíně u Šimáka a čekáme na něco teplého do žaludku. Dočkaly jsem se a s plnými žaludky jsme absolvovaly prohlídku bonsajové zahrada u Pospíchalů. Dostaly jsme pozvání na ochotnické představení, které asi nestihneme a pak jsem se tak zapovídaly, že nám z Račína ujel autobus. Nezbylo nic jiného, než dojít do Žďáru pěšky. Pepíci Čechovic byli v té době už vykoupaní ve slaném bazénu a za neustálého deště seděli u sboru a měli poslechovou diskotéku. Měli spoustu placek z míst, která nezahlédli ani koutkem oka a dobrou náladu. Ve svém nadbytku volného času nestihli ani prohlídku vlakového kolejiště v DK.

 

ČTVRTEK

Kluci Čechovi odjeli pro placku na Pernštejn a my o něco později na Cikháje. Našly jsme cestu na osmitisícovku Tisůvku a já s Deli jsme ji zdolaly, i když Deli měla krátké nožičky a stupy byly daleko od sebe. Kuli s námi nemohla, měla službu v telefonní ústředně. Cestou z Tisůvky jsme potkaly pohádkového dědečka v montérkách, jak šel na borůvky. To nás inspirovalo a natrhaly jsme si také něco málo retardérů ke tvarohovým knedlíčkům na večeři.

Ve Škrdlovicích jsme se kochaly hrochama a vodoměrkama a protože nám venkovních asi 25°C nestačilo, zašly jsem si do sklárny, kde byla pěkně nažhavená pec a zrovna foukali džbán.

V Dářku jsme s Kuli přeplavaly zátoku na protější pláž, ale klidně se tam dalo dojít pěšky po dně. Ale s přenášením zavazadel nad hlavou by měla Deli problém. Asi by utopila sebe i ruksak. V Polničce na Vagóně jsme se najedly a potkaly se se spoustou známých. Dozvěděla jsem se jobovku o svých bývalých pathfinderech -  na ferratě v Dolomitech schytali o něco málo víc než 220 V, protože se dostali na bouřky. Ale přežili, jsou odolní. U Lva a orlice se Deli svezla na lanovce, protože nepřesahovala dětskou váhu.

PÁTEK

Pepíček luxuje, aby po sobě chlapi nezanechal stopy, protože dnes odjíždějí za maminkou, aby si konečně odpočinuli. Ale hlavně má velký Pepa absťák po počítači.

My tři zbylé ženské vyrážíme na túru po dalších osmitisícovkách. Na nádraží jsme ještě daly Pepům cenné rady do života, hlavně aby zbytečně neutráceli za nesmysle, ale v jejich případě to byla rada úplně zbytečná.

V Novém Městě na Moravě mně spadly hůlky do propasti, ale Deli pro ně odvážně skočila.

Na Blatinách jsme se těšily na kafe Hofr, ale otvírají až v 11 hod., takže nic. Vynahradil nám to kámen Radka Jaroše a pohled na Dráteničky.

Výrok dne: Kuli – „Já na tu Malinovku nevylezu, nemám tak dlouhé nožičky jako Deli“. (pozn.: Deli měří max. 150 cm).

Kromě Malínské skály jsme zdolaly ještě další 2 osmitisícovky – Lisovskou skálu a Devět skal. Na Lisovskou skálu s námi Kuli nelezla, hlídala v úschovně za 10 Kč naše zavazadla. Pak nám přečetla pár krásných příběhů pro turisty, např. Běda fotografům.

Na Devět skal jsem vynesla čokoládu Lindt, takže tam vylezla i Kuli. Teď jsme se zkušebně napily vody z Vysoké studádny a uvidíme, co to s námi udělá.

SMS Pepínovi na svatbu: „Pepíno, necpi se tak a vem nám něco do krabičky na příští wandr“.

„Už se stalo a vám nic nenechám, vše sež... sám“.

„To nás vůbec nepřekvapuje“. 

Dnes jsem výjimečně stihly autobus, přestože Deli usnula na zastávce. Naštěstí se stihla včas probudit. 

SOBOTA

Dopoledne jsme svou účastí posílily náš sbor. Odpoledne jsme si šly zašlapat na šlapadle, zaplavat si v Piláku a opalovat si žilky.

K večeru za námi dorazili cyklisti Pedro s kamarádem, dostali zbytek polévky, pár mražených karbenátků a za to si odvezli obě Jany,čímž pro letošek náš wandr skončil. Bylo nám spolu dobře hlavně díky Tomu, který nás všechny svedl dohromady. 

 

 

---

 

 

PRACOVNĚ -  ADRENALINOVÉ SETKÁNÍ V KRKONOŠÍCH 2. – 4.10. 2015

Pod vedením Jerryho se nás na chatě Viktorka v Krkonoších sešlo 9 old pathfinderů z Čech, Moravy a Slovenska s různými věkem podmíněnými chorobami, ale s mladou duší. V jednom nejmenovaném sboru ve Žďáru nad Sázavou jsem kdysi slyšela (nemístnou? závistivou?) poznámku jednoho mladého bratra. Že prý na jednoho zaregistrovaného old pathfindera se musí zaregistrovat několik zdravotníků. My jsme se obešli bez zdravotníka a přežili jsme téměř bez úhony.

 

Co jsme zažili a co jsme si užili:

- Romantické zahájení soboty při západu slunce.

- Sobotu na chatě i v přírodě.

- Blízkost Stvořitele.

- Vydatnou pracovní poradu.

- Dostatek dobrého jídla.

- Hledání a nalézání kešek.

- Adrenalin při sjíždění Černé hory na koloběžkách. O rozruch se postaral Jerry, který 

  nepřizpůsobil rychlost a styl jízdy stavu vozovky a svým řidičským schopnostem

  a v levotočivé zatáčce skočil salto naštěstí do měkkého jehličí.

Co jsme zjistili:

- Že je nám spolu dobře, i když se občas nedokážeme dohodnout.

- Že někteří lidé nerozeznají červenou od zelené, což by nebyl takový problém, pokud dotyčný není zrovna řidičem autobusu.

- Že se těšíme na příští setkání.

Za všechny mladé duchem sepsala Želva Hana

 

---

 

„SENIORWANDR“ RYCHLEBY  26.7. – 2.8.2015

 Neděle

Je nás 5, věkový průměr cca 53,6 roku, přijíždíme a přicházíme na Císařskou boudu. Ubytování je na přesně podle našich představ – bez elektřiny, bez vody, bez signálu, zato s krásou všude vůkol.

Dáváme dohromady seznam našich diagnóz: vyhřezlá kýla těsně před operací, vyhřezlá ploténka, úporná bolest v bedrech a rýmička.

Pondělí

Rekognoskujeme terén, na chatě Paprsek zaznamenávám první z nezapomenutelných výroků: „Ten čaj je horký jako čaj!“

V naší boudě se kontinuálně věnujeme jídlu. Máme ho tolik, že můžeme rozdávat a pokud ho nerozdáme, zbyde na příští wandr.

Úterý

Putujeme po krásném hřebenu přes Smrk, Kovadlinu a sedlo Peklo do nejdelšího rychlebského údolí.

Dnes se spektrum našich diagnóz rozšířilo o tři bolavá kolena. Večer se mažeme opodeldokem z Pepínovy seniorské KáPéZetky.

Dnešní výrok: „Raději do pekla, než zkratkou s Pedrem“.

Kromě zkratek umí Pedro i výbornou pohanku. Pro jistotu ji navařil z 1 kg, co kdyby přišel hlad, že?

Středa

Pohanku máme k snídani, bereme si ji s sebou do krabičky na svačinku, na oběd, pro pocestné a ještě zbývá k vydatné večeři. Na cestě oslovil Pepíno dva putující mladíky úplně zbytečnými otázkami, např. „Tak jak je?“, „Odkud jdete?“, „Kam jdete?“ apod., místo aby se zeptal, jestli mají hlad, jestli mají rádi pohanku a jestli mají ešusy. Ještě, že měli mě. Zbavila jsem se 1 kg vařené pohanky a šlo se mně hned lépe.

Při návratu ze Sokolích skal a chaty Berušky jsme se bavili o potkanech, o jejich společenství a ochutnávačích podezřelé potravy. Z toho pak vyplynul Pepínův výrok, jako reakce na moji nabídku ochutnávky podezřelých rybiček z Alberta, na jejichž etiketě jsme se dočetli (pozor!!!): tento výrobek obsahuje ryby.  „Nemůžu čekat, až ty umřeš, to bych se vůbec nenajedl“.

Další dnešní výroky:

- ‚Jsem z toho jídla víc unavenej, než z túry‘. ‚Tak to se zítra můžeš přecpat hned ráno a na žádnou túru už nemusíš‘.

- Netrpíš nouzí hladem?

- Brusinkový čaj na horní cesty močové.

Čtvrtek

Ráno je +7°C, přesto nás Pepíno vzbudil už v 5:30. Mraky jsou  nízko, Ramzová daleko. Vyjíždíme do Slezska na prohlídku zámku na Jánském vršku v Javorníku. Pepíno si tam našel ubytování na stáří. Slíbili jsme mu, že za ním budeme jezdit a vozit mu pohanku.

Dnešní výroky:

- Tady chodí na túry samý baby‘. ‚To je proto, že chlapi jsou buď líní nebo mrtví‘. ‚Ono to vyjde na stejno.

- Pepíno, to musíš dojíst, natlač to tam!‘ ‚Já to dotlačím maximálně za ty lítačky‘.

- My zaplatíme, až dopijem a dobijem. (mobily)

- Kulinka kýchá, Pepíno na to reaguje: ‚Babiččina koza takhle taky kašlala a pak chcípla. Kuli na to: ‚Ty mně přeješ, to by vás pak bylo o jednoho míň!‘ Pepíno: ‚Aspoň na nás zbyde víc pohanky‘.

 

Nevím, jak se to mohlo stát, ale úplně náhodou, když jsem se za chatou brodila borůvčím, vysypala jsem tam posledních asi 6 porcí pohanky. Kuli a Pepíno se mračili, ale pak mně to odpustili.  ( pozn.: Nedávat číst Pedrovi.)

Na naší císařské kadibudce se pak objevila oslavná báseň:

Pravidelná stolice je základ zdraví.

Co nezmůže peristaltika,

to Pedrova pohanka jistě spraví.     Vděční strávníci

Pátek

Dnes podnikáme autovýlet na Borůvkovou horu na rozhlednu, do Javorníku do cukrárny, do lomu a k Nýznerovským vodopádům. Po návratu si Pedro vzpomněl na totalitní mládí, kdy se chodívalo telefonovat z budky a navázal na tradici – telefonuje z kadibudky. Jako byly Horníčkovy Hovory „H“ nebo jsou Hovory z Lán, my máme Hovory z kadibudky.

Dnešní výrok: - ‚Začíná se mně odlupovat špína. Doufám, že pod ní je čistá kůže‘.

Sobota

Zapomněli jsme na naši zásadu ‚raději do pekla než s Pedrem zkratkou‘ a nechali jsme se zlákat na „úžasnou“ zkratku na Obří skály, kde jsme chtěli strávit sobotu. Dobře nám tak!

Neděle

Závěrečný oběd na chatě Paprsek:

Ať je léto nebo zima, Paprsek je vždycky príma.

Hlavně borůvkové knedle, které jsou hotové hnedle.

Závěrečné poděkování

Děkujeme ti Bože za to, že jsi slíbil hledačům Tvého království, že vše ostatní jim bude přidáno. My jsme si tu přidanou hodnotu uvědomovali při každém pohledu na krásnou mlhu, les, skalní panoramata i borůvky všude kolem. Nejvíc ze všeho ti Bože děkujeme za smysl pro humor, který nás všechny spojoval. 

S přispěním všech wandrovníků sepsala Želva Hana.